9. kapitola - Třetí kolo (část 2.)

23. února 2009 v 17:46 | Crazy.DE.Bill


"Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?" Popleskal mě po hřbetě ruky. "Protože já se nevzdávám. Mám fůru času."
Povzdechla jsem si. "Neměl bys ho plýtvat na mě," řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem - poškozené zboží, takříkajíc.
"Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou."
"Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit," řekla jsem mu upřímně.
Jacob zářil. "Tak to mi stačí."
"Jen nečekej víc," varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel.
"Tohle ti ale nevadí, že ne?" zeptal se a zmáčkl mi prsty.
"Ne," vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.
"A taky je ti jedno, co si myslí on." Jacob ukázal palcem k toaletám.
"Asi jo."
"Tak v čem je problém?"
"Problém," řekla jsem, "je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe."
"No." Sevřel mou ruku pevněji. "Tak to je můj problém, ne?"
"Fajn," zabručela jsem. "Tak na to ale nezapomínej."
"Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?" Šťouchl mě do žeber.
Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo.
Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí.
"To je legrační jizva, co tady máš," řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. "Jak jsi k ní přišla?"
Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný.
Zamračila jsem se. "Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?"
Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří - otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.
"Je studená," zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.
A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně.
"Ach, Miku," vydechla jsem.
"Vadilo by ti, kdybychom odjeli dřív?" zašeptal.
"Ne, samozřejmě že ne." Uvolnila jsem ruku z Jacobova sevření a šla jsem Mika podepřít v chůzi. Vypadal, že se každou chvíli skácí.
"Copak, ten film byl na tebe moc silné kafe?" rýpl si Jacob nemilosrdně.
Mike po něm šlehl zlovolným pohledem. "Vlastně jsem z něj nic neviděl," zamumlal. "Bylo mi špatně ještě dřív, než zhasli."
"Proč jsi něco neřekl?" kárala jsem ho, jak jsme vrávorali k východu.
"Doufal jsem, že to přejde," odpověděl.
"Momentíček," řekl Jacob, když jsme došli ke dveřím. Rychle se vrátil k prodejnímu stánku.
"Mohla byste mi dát prázdný kbelík na popcorn?" zeptal se prodavačky. Podívala se na Mika a hodila Jacobovi kbelík.
"Vyveďte ho ven, prosím vás," zaprosila. Evidentně by to byla ona, kdo by musel uklízet podlahu.
Vytáhla jsem Mika ven na studený vlhký vzduch. Zhluboka dýchal. Jacob byl hned za námi. Pomohl mi naložit Mika na zadní sedadlo a s vážným pohledem mu podal kbelík.
"Prosím," řekl pouze.
Stáhli jsme okénka, aby do auta proudil ledový noční vzduch, a doufali jsme, že to Mikovi pomůže. Objala jsem si pažemi kolena, abych se zahřála.
"Zase zima?" zeptal se Jacob a ovinul kolem mě paži, než jsem stihla odpovědět.
"Tobě není?"
Zavrtěl hlavou.
"Musíš mít horečku nebo co," zabručela jsem. Mrzlo. Dotkla jsem se prsty jeho čela, a opravdu bylo horké.
"Páni, Jaku - ty úplně hoříš!"
"Je mi dobře." Pokrčil rameny. "Jsem zdravý jako řípa."
Zamračila jsem se a znovu jsem mu sáhla na hlavu. Jeho kůže mě pálila do prstů.
"Máš ruce jako led," stěžoval si.
"Možná je to mnou," uznala jsem.
Mike na zadním sedadle zasténal a vyzvracel se do kbelíku. Zašklebila jsem se a doufala, že můj vlastní žaludek ten zvuk a zápach snese. Jacob se úzkostně koukl přes rameno, aby se ujistil, že nemá potřísněné auto.
Zpáteční cesta mi připadala delší.
Jacob mlčel, byl zamyšlený. Nechal svou paži kolem mě, a ta byla tak horká, že mi studený vítr ani nevadil.
Zírala jsem ven z okna a sžíral mě pocit viny.
Byla to velká chyba, že se mi nepodařilo Jacoba odradit. Čisté sobectví. I když jsem se snažila vysvětlit mu, jak na tom jsem. Pokud pořád cítil nějakou naději, že by se náš vztah mohl vyvinout v něco víc než přátelství, tak jsem to nevyjasnila dostatečně.
Jak jsem mu to měla vysvětlit, aby pochopil? Byla jsem jako prázdná schránka. Jako opuštěný dům, zavržený, několik měsíců naprosto neobyvatelný I když poslední dobou trošku vylepšený. Přední místnost byla docela opravená. Ale to bylo všechno - jenom jedna malá místnost. A on si zasloužil něco lepšího než hroutící se dům s jedním pokojem. Sebevětší investice z jeho strany mě nemohly uvést do funkčního stavu.
Přesto jsem věděla, že ho pryč nepošlu. Byla jsem sobecká. Příliš jsem ho potřebovala. Možná bych mohla své stanovisko objasnit víc, aby pochopil, že mě má opustit. Při tom pomyšlení jsem se otřásla a Jacob mě sevřel pevněji.
Dovezla jsem Mika domů v jeho Suburbanu a Jacob jel za námi, aby pak odvezl domů mně. Celou zpáteční cestu k nám domů mlčel a já jsem přemítala, jestli myslí na to samé co já. Možná mění názor.
"Pozval bych se dovnitř, protože jedeme brzy," řekl, když jsme zastavili vedle mého auta. "Ale myslím, že máš s tou horečkou možná pravdu. Začínám se cítit trochu… divně."
"Ale ne, ty taky? Chceš, abych tě odvezla domů?"
"Ne." Zavrtěl hlavou, obočí stažené k sobě. "Ještě mi není špatně. Jenom… divně. Když budu muset, zastavím."
"Zavoláš mi, jakmile dojedeš domů?" zeptala jsem se úzkostně.
"Jasně, jasně." Zamračil se, zíral před sebe do tmy a kousal se do rtu.
Otevřela jsem si dveře, abych vystoupila, ale popadl mě zlehka za zápěstí a držel mě tak. Znovu jsem si všimla, jak mě jeho kůže pálí.
"Co se děje, Jaku?" zeptala jsem se.
"Chci ti něco povědět, Bello… ale bude to znít tak trochu otřepaně."
Povzdechla jsem si. Chce pokračovat v tom, o čem jsme se bavili v kině. "Tak do toho."
"Já jenom chci říct, že vím, že jsi hodně nešťastná. A možná to ničemu nepomůže, ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem pořád tady. Já tě nikdy nezklamu - slibuju, že se mnou můžeš vždycky počítat. Tý jo, to zní vážně otřepaně. Ale ty to víš, viď? Že bych ti nikdy neublížil?"
"Jo, Jaku. Já to vím. A už s tebou počítám, možná víc, než tušíš."
Po tváři se mu rozlil úsměv, jako když se slunce opře do mraků, a mě napadlo, proč jsem si radši neukousla jazyk. Neřekla jsem jediné lživé slovo, ale měla jsem lhát. Pravda byla zlá, ta mu ublíží. Já bych zklamala jeho.
Po tváři mu přelétl podivný pohled. "Opravdu si myslím, že bych už měl jet raději domů," řekl.
Rychle jsem vystoupila.
"Zavolej mi!" zakřičela jsem za ním, když odjížděl.
Dívala jsem se, jak se vzdaluje, a zdálo se, že snad má auto pod kontrolou. Když byl pryč, dál jsem zírala na prázdnou ulici a cítila jsem se trochu zle, ale ne po fyzické stránce.
Jak moc jsem si přála, aby se Jacob Black býval narodil jako můj bratr, můj rodný bratr, abych na něj měla nějaký legitimní nárok, který by mě teď zbavoval vší viny. Bůhví že jsem Jacoba nikdy nechtěla zneužít, ale ten pocit viny, který jsem teď měla, jsem si nedokázala vyložit jinak, než že se mi to povedlo.
Ba co víc, nikdy jsem neměla v úmyslu ho milovat. Jednu věc jsem poznala opravdu dobře - pociťovala jsem to v žaludku, v kostech, od temene hlavy po plosky nohou, hluboko v prázdné hrudi -, a sice to, jak láska dává člověku moc toho druhého zlomit.
Já jsem byla polámaná, a spravit to nešlo.
Ale teď jsem Jacoba potřebovala, potřebovala jsem ho jako drogu. Moc dlouho jsem ho používala jako berličku a byla jsem v tom až po uši. A teď jsem nedokázala snést pomyšlení, že jsem ho ranila, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych mu neubližovala. Myslel si, že mě čas a trpělivost změní, a i když jsem věděla, že se smrtelně mýlí, také jsem věděla, že ho nechám při tom.
Byl to můj nejlepší přítel. Budu ho vždycky mít ráda, ale nikdy, nikdy to nebude tak, jak by si zasloužil.
Šla jsem domů, sedla si k telefonu a kousala si nehty.
"Film už skončil?" zeptal se Charlie překvapeně, když jsem vešla dovnitř. Ležel na podlaze, jenom kousíček od televize. Zápas musel být velmi vzrušující.
"Mikovi se udělalo špatně," vysvětlovala jsem. "Nějaká střevní viróza nebo co."
"Ty jsi v pořádku?"
"Teď je mi dobře," řekla jsem pochybovačně. Co já vím, přišla jsem do kontaktu s nákazou.
Opřela jsem se o kuchyňskou linku, ruku pár centimetrů od telefonu, a snažila jsem se trpělivě čekat. Myslela jsem na podivný pohled na Jacobově tváři předtím, než odjel, a prsty mi začaly bubnovat o pracovní desku. Měla jsem trvat na tom, že ho odvezu domů.
Dívala jsem se na hodiny, jak ubíhají minuty. Deset. Patnáct. I když jsem řídila já, trvalo to jenom patnáct minut, a Jacob jezdil rychleji. Osmnáct minut. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.
Telefon zvonil a zvonil. Možná Billy spal. Možná jsem vytočila špatné číslo. Zkusila jsem to znovu.
Na osmé zazvonění, zrovna když jsem chtěla zavěsit, to Billy zvedl.
"Haló?" zeptal se. Jeho hlas byl obezřetný, jako kdyby očekával špatné zprávy.
"Billy, to jsem já, Bella - už Jake dorazil domů? Odjel od nás asi před dvaceti minutami."
"Je tady," řekl Billy bezvýrazně.
"Měl mi zavolat." Byla jsem trochu dotčená. "Začalo se mu dělat špatně, když odjížděl, tak jsem si dělala starosti."
"On… bylo mu moc špatně, aby zavolal. Necítí se teď moc dobře." Billy zněl odtažitě. Uvědomila jsem si, že určitě chce být s Jacobem.
"Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval pomoct," nabídla jsem se. "Mohla bych přijet k vám." Pomyslela jsem na Billyho, uvězněného v kolečkovém křesle, a na Jaka, jak se o sebe stará sám…
"Ne, ne," řekl Billy rychle. "My to zvládneme. Zůstaň doma."
Znělo to od něj skoro až hrubě.
"Dobře," souhlasila jsem.
"Ahoj, Bello."
Spojení se přerušilo.
"Na shledanou," zamumlala jsem.
No, alespoň dojel domů. Moji starost to kupodivu moc nerozptýlilo. Celá podrážděná jsem se loudala nahoru po schodech. Možná bych tam zítra, než půjdu do práce, měla dojet a zkontrolovat ho. Mohla bych vzít polévku - někde tu musíme mít plechovku Campbellovy polévky.
Všechny tyhle plány padly. Došlo mi to, když jsem se brzy ráno probudila - budík ukazoval, že je půl páté - a musela jsem si pospíšit do koupelny. Charlie mě tam našel o půl hodiny později, jak ležím na zemi, tvář přitisknutou na chladný okraj vany.
Dlouze se na mě zadíval.
"Žaludeční viróza," řekl nakonec.
"Ano," zasténala jsem.
"Potřebuješ něco?" zeptal se.
"Zavolej za mě Newtonovým," instruovala jsem ho chraptivě. "Řekni, že mám to samé co Mike a že to dneska nezvládnu. Řekni jim, že se omlouvám."
"Jasně, žádný problém," ujistil mě Charlie.
Zbytek dne jsem strávila na podlaze v koupelně, pár hodin jsem spala s hlavou na složeném ručníku. Charlie tvrdil, že musí do práce, ale tušila jsem, že chce jenom mít volný přístup na záchod. Nechal vedle mě na podlaze sklenici vody, abych nebyla dehydrovaná.
Vzbudilo mě, když se vrátil domů. Viděla jsem, že je v mém pokoji tma - už se setmělo. Vylezl po schodech, aby se na mě podíval.
"Ještě žiješ?"
"Tak trochu," odpověděla jsem.
"Nechceš něco?"
"Ne, díky."
Zaváhal, zjevně nesvůj. "Tak dobře," řekl a pak sešel zpátky dolů do kuchyně.
Slyšela jsem, jak o pár minut později zazvonil telefon. Charlie chvilku s někým mluvil tichým hlasem a pak zavěsil.
"Mikovi už je líp," zavolal na mě.
No, to bylo povzbudivé. Udělalo se mu špatně asi tak o osm hodin dřív než mně. Takže ještě osm hodin. Z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek, a tak jsem se překulila, abych se naklonila nad mísu.
Znovu jsem usnula na ručníku, ale když jsem se probudila, byla jsem v posteli a za oknem bylo světlo. Nepamatovala jsem si, že bych se přesunula; Charlie mě musel odnést do pokoje - také mi na noční stolek postavil sklenici vody. Cítila jsem se vyprahlá. Obrátila jsem sklenici do sebe, ale voda chutnala divně, jak tam stála celou noc.
Pomalu jsem vstala, měla jsem strach, aby se mi zase neudělalo špatně. Byla jsem slabá a v puse jsem měla příšernou pachuť, ale žaludek byl dobrý. Podívala jsem se na hodiny.
Mých čtyřiadvacet hodin uběhlo.
Nechtěla jsem to dráždit, a tak jsem si k snídani dala jenom slané krekry Charliemu se viditelně ulevilo, když viděl, že je mi líp.
Jakmile jsem si byla jistá, že nebudu muset strávit další den na podlaze v koupelně, zavolala jsem Jacobovi.
Byl to on, kdo zvedl sluchátko, ale když jsem slyšela jeho pozdrav, věděla jsem, že to ještě nemá za sebou.
"Haló?" Jeho hlas byl zlomený, nakřáplý
"Ach, Jaku," zasténala jsem soucitně. "Zníš strašlivě."
"Cítím se strašlivě," zašeptal.
"Je mi líto, že jsem tě přinutila jet se mnou. To mě mrzí."
"Jsem rád, že jsem jel." Mluvil stále jen šeptem. "Nevyčítej si to. To není tvoje chyba."
"Brzy ti bude líp," utěšovala jsem ho. "Já jsem se probudila dneska ráno, a už mi bylo dobře."
"Tobě bylo špatně?" zeptal se hluše.
"Ano, já jsem to taky dostala. Ale už je mi dobře."
"To rád slyším." Jeho hlas byl jako bez života.
"Takže tobě se za pár hodin určitě taky uleví," povzbuzovala jsem ho.
Jeho odpověď jsem sotva slyšela. "Myslím, že nemám to samé, co ty."
"Copak ty nemáš žaludeční virózu?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne. Tohle je něco jiného."
"Co je ti?"
"Všechno," zašeptal. "Bolí mě celé tělo."
Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
"Co pro tebe můžu udělat, Jaku? Co ti můžu přivézt?"
"Nic. Nemůžeš sem přijet." Byl úsečný. Připomnělo mi to Billyho předevčírem večer.
"To, co máš ty, už jsem určitě měla taky," podotkla jsem.
Ignoroval mě. "Zavolám ti, až to půjde. Dám ti vědět, až sem budeš moct zase přijet."
"Jacobe…"
"Musím jít," řekl s náhlým spěchem.
"Zavolej mi, až ti bude líp."
"Jasně," souhlasil a jeho hlas měl zvláštní, hořký podtón.
Chvilku mlčel. Čekala jsem, že se rozloučí, ale on taky vyčkával.
"Brzy se uvidíme," řekla jsem nakonec.
"Počkej, až ti zavolám," zopakoval.
"Dobře. Tak zatím, Jacobe."
"Bello," zašeptal moje jméno a pak zavěsil telefon.
 


Anketa

Čteš Stmívání u mě na blogu??

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.