19. kapitola - Loučení (část 2.)

16. února 2009 v 17:38 | Crazy.DE.Bill

Na chvíli se odmlčel.
"Ale kdybych se držel stranou, byl by tě zabil hned na místě," řekl s beznadějným zoufalstvím.
"Myslela jsem… že ostatním nevoním stejně… jako voním tobě," řekla jsem váhavě.
"Nevoníš. Ale to přesto neznamená, že pro ně pro všechny nejsi pokušením. Kdybys byla přitažlivá pro stopaře - nebo kohokoli z nich - stejným způsobem, jako jsi přitažlivá pro mě, znamenalo by to boj přímo tam."
Otřásla jsem se.
"Myslím, že teď nemám na vybranou, musím ho zabít," zamumlal. "Carlisleovi se to nebude líbit."
Slyšela jsem, jak pneumatiky přejíždějí most, ačkoliv jsem v té tmě neviděla řeku. Věděla jsem, že se blížíme. Musela jsem se ho zeptat hned.
"Jak můžeš zabít upíra?"
Pohlédl na mě s nečitelnýma očima a jeho hlas byl najednou ochraptělý. "Jediný způsob, jak si být jistý, je roztrhat ho na kusy a ty kusy pak spálit."
"A ti druzí dva budou bojovat s ním?"
"Ta žena ano. Nejsem si jistý ohledně Laurenta. Nemají moc silné pouto - on je s nimi jen proto, že je to pro něj výhodné. Na louce se za Jamese styděl…"
"Ale James a ta žena - oni se pokusí zabít tebe?" zeptala jsem se a v krku jsem měla sucho.
"Bello, neopovažuj se marnit čas tím, že si o mě budeš dělat starosti. Tvojí jedinou starostí je, jak se udržet v bezpečí a - prosím, moc tě prosím - snaž se nejednat bezhlavě."
"Pořád nás sleduje?"
"Ano. Na dům ovšem nezaůtočí. Ne dnes v noci."
Odbočil na neviditelnou příjezdovou cestu, Alice následovala za ním.
Dojeli jsme přímo k domu. Uvnitř svítila světla, les obklopující dům byl stejně neproniknutelně černý. Emmett mi otevřel dveře, ještě než náklaďáček zastavil; vytáhl mě ze sedadla, přimáčkl mě jako fotbalový míč na svou širokou hruď a proběhl se mnou dveřmi.
Vpadli jsme do velkého bílého pokoje, Edward a Alice po našem boku. Byli tam všichni, už stáli při zvuku našeho příjezdu; Laurent stál uprostřed. Slyšela jsem hluboko v Emmettově hrdle burácet tiché bručení, jak mě postavil vedle Edwarda.
"Stopuje nás," oznámil Edward a pohlédl uhrančivě na Laurenta.
Laurentův obličej byl nešťastný. "Toho jsem se bál."
Alice přitančila vedle Jaspera a něco mu zašeptala do ucha; rty se jí přitom rychle chvěly. Společně vyběhli po schodech. Rosalie se na ně dívala a pak se rychle postavila vedle Emmetta. Její krásné oči prudce žhnuly a - když mimoděk bleskly do mého obličeje - byly rozzuřené.
"Co udělá?" zeptal se Carlisle Laurenta mrazivým tónem.
"Je mi líto," odpověděl Laurent. "Bál jsem se, když ji tamhle váš chlapec bránil, že ho to vyprovokuje."
"Dokážete ho zastavit?"
Laurent zavrtěl hlavou. "Nic Jamese nezastaví, jakmile jednou vyrazil."
"My ho zastavíme," slíbil Emmett. Nebylo pochyb, jak to myslel.
"Nedokážete ho srazit. Za svých tři sta let jsem ještě neviděl nikoho podobného. Je absolutně smrtonosný. Proto jsem se přidal k jeho smečce."
Jeho smečce, pomyslela jsem si, samozřejmě. Předváděné vůdcovství na mýtině bylo právě jenom předváděné.
Laurent vrtěl hlavou. Pohlédl na mě, zmatený, a zpátky na Carlislea. "Jste si jistý, že to stojí za to?"
Edwardův rozzuřený řev naplnil místnost; Laurent se přikrčil.
Carlisle se podíval vážně na Laurenta. "Obávám se, že si musíte vybrat."
Laurent pochopil. Na chvíli rozvažoval. Jeho oči se dívaly do všech obličejů a nakonec přejely po světlé místnosti.
"Jsem zmatený životem, který jste si tu vytvořili. Ale do tohohle se nebudu plést. Nechovám k nikomu z vás žádné nepřátelství, ale proti Jamesovi nepůjdu. Myslím, že se vydám na sever - k tomu klanu v Denali." Zaváhal. "Nepodceňujte Jamese. Má brilantní myšlení a jeho smysly nemají sobě rovné. V lidském světě se stejně jako vy pohybuje jako ryba ve vodě a nepůjde na vás bez rozmyslu… Je mi líto, co se tady rozpoutalo. Opravdu líto." Sklonil hlavu, ale viděla jsem, jak po mně vrhl další zmatený pohled.
"Jděte v pokoji," byla Carlisleova formální odpověď.
Laurent se kolem sebe znovu dlouze rozhlédl a pak spěchal ven ze dveří.
Ticho netrvalo ani vteřinu.
"Jak blízko?" Carlisle pohlédl na Edwarda.
Esme už byla v pohybu; její ruka se dotkla nenápadné klávesnice na zdi a přes skleněnou stěnu se s vrzáním přetáhly těžké kovové rolety. Civěla jsem.
"Asi tři míle za řekou, krouží kolem, aby se sešel s tou ženou."
"Jaký je plán?"
"Svedeme ho ze stopy a pak ji Jasper s Alicí rychle odvezou na jih."
"A pak?"
Edwardův tón byl smrtelný. "Jakmile bude Bella z dosahu, ulovíme ho."
"Obávám se, že jinou možnost nemáme," souhlasil Carlisle, jeho obličej byl ponurý.
Edward se otočil na Rosalii.
"Běž s ní nahoru a vyměňte si oblečení," poručil. Zírala na něj s nepříčetným, nevěřícím výrazem.
"Proč zrovna já?" zasyčela. "Co ona pro mě znamená? Jenom hrozbu - nebezpečí, do kterého ses rozhodl, že nás všechny zatáhneš?"
Couvla jsem z jedu v jejím hlase.
"Rose…" zašeptal Emmett a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji.
Ale já jsem se dívala pozorně na Edwarda, znala jsem jeho náturu, bála se jeho reakce.
Překvapil mě. Podíval se pryč od Rosalie, jako kdyby nic neřekla, jako kdyby neexistovala.
"Esme?" zeptal se klidně.
"Samozřejmě," zašeptala Esme.
Ve zlomku vteřiny stála vedle mě, popadla mě do náruče a vyběhla po schodech, než jsem mohla šokovaně zalapat po dechu.
"Co to děláme?" zeptala jsem se sípavě, když mě postavila v tmavém pokoji někde v prvním patře.
"Snažíme se zmást pachovou stopu. Nebude to fungovat dlouho, ale mohlo by ti to pomoct dostat se odsud." Slyšela jsem, jak její šaty padají na podlahu.
"Myslím, že mi to nebude…" zaváhala jsem, ale její ruce mi najednou přetahovaly tričko přes hlavu. Rychle jsem se sama svlékla z džínů. Podala mi něco, připadalo mi to jako košile. Snažila jsem se strčit paže do správných otvorů. Jakmile jsem byla hotová, podala mi svoje kalhoty. Škubavě jsem si je navlékla, ale nemohla jsem prostrčit dole nohy; byly moc dlouhé. Obratně ohrnula několikrát lemy, abych se mohla postavit. Mezitím už se nějak nasoukala do mých věcí. Táhla mě zpátky ke schodům, kde stála Alice, v jedné ruce malou koženou tašku. Každá mě popadla za loket a napůl mě nesly, jak letěly dolů po schodech.
Zdálo se, že dole už bylo v naší nepřítomnosti všechno nachystáno. Edward a Emmett byli připraveni k odchodu, Emmett nesl přes rameno na pohled těžký batoh. Carlisle podával něco malého Esme. Otočil se a tu samou věc podal Alici - byl to malý stříbrný mobilní telefon.
"Esme a Rosalie pojedou v tvém náklaďáku, Bello," řekl mi, jak je rozdával. Přikývla jsem, pohlédla opatrně na Rosalii. Měřila si Carlislea naštvaným pohledem.
"Alice, Jaspere - vezměte si mercedes. Na jihu budete potřebovat tmavý odstín."
Také přikývli.
"My si bereme džíp." Byla jsem překvapená, když jsem viděla, že Carlisle má v úmyslu jít s Edwardem. Najednou jsem si uvědomila, s bodnutím strachu, že uspořádali loveckou výpravu.
"Alice," zeptal se Carlisle, "spolknou návnadu?"
Všichni se dívali na Alici, jak zavřela oči a byla neuvěřitelně strnulá.
Nakonec oči otevřela. "On bude stopovat vás. Žena půjde po stopě náklaďáčku. Potom bychom měli být schopni odjet." Její hlas byl jistý.
"Tak jdeme," vydal se Carlisle ke kuchyni.
Ale Edward stál okamžitě vedle mě. Chytil mě do svého železného objetí a přitiskl mě k sobě. Zdálo se, jako by si nevšímal toho, že se jeho rodina dívá, když přitáhl můj obličej k svému a zvedl mě z podlahy. Na kratičkou vteřinu mě políbil tvrdými ledovými rty. Pak to bylo pryč. Postavil mě, můj obličej stále v dlaních, a vpíjel se do mě pohledem svých zářivých očí.
Jeho oči byly bez výrazu, podivně mrtvé, jak se otočil.
A pak byli pryč.
My jsme tam stáli, ostatní se dívali stranou, když mi tiše tekly slzy po obličeji.
Okamžik ticha se protahoval a pak Esme zavibroval v ruce telefon. Bleskurychle ho zvedla k uchu.
"Teď," řekla. Rosalie se vykradla předními dveřmi bez dalšího pohledu směrem ke mně, ale Esme mě pohladila po tváři, jak šla kolem.
"Dávej na sebe pozor." Její zašeptání zůstalo viset ve vzduchu, jak vyklouzly ze dveří. Uslyšela jsem, jak můj náklaďáček burácivě nastartoval, a pak vše zase utichlo.
Jasper a Alice čekali. Alicin telefon se zdál být u jejího ucha dřív, než zabzučel.
"Edward říká, že žena je Esme na stopě. Dojdu pro auto." Zmizela ve stínech stejným způsobem jako Edward.
Podívali jsme se s Jasperem na sebe. Stál ode mě na celou délku haly… byl opatrný.
"Nemáš pravdu, víš," řekl tiše.
"Cože?" zajíkla jsem se.
"Dokážu poznat, co teď cítíš - a ty za to stojíš."
"Nestojím," zamumlala jsem. "Jestli se jim něco stane, nebude to k ničemu."
"Nemáš pravdu," opakoval a laskavě se na mě usmál.
Nic jsem neslyšela, ale pak Alice vstoupila předními dveřmi a přišla ke mně s pažemi nataženými.
"Můžu?" zeptala se.
"Jsi první, kdo se mě ptá na dovolení," usmála jsem se ironicky. Zvedla mě do svých štíhlých paží stejně snadno jako Emmett, aby mě ochránila jako štít, a všichni tři jsme vyrazili ze dveří, světla za námi zůstala rozsvícená.

 


Anketa

Četl/a jsi 4. díl - Rozbřesk?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.