18. kapitola - Lov (část 1.)

16. února 2009 v 14:28 | Crazy.DE.Bill

Vynořovali se z kraje lesa po jednom, v několikametrových rozestupech. První muž, který se na pasece objevil, okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak druhému muži - vysokému, tmavovlasému - aby se postavil do čela a jasně tak dal najevo, kdo smečku vede. Třetí byla žena; na tu vzdálenost jsem viděla jenom to, že má vlasy v neuvěřitelném odstínu červené.
Semkli se do řady a pak obezřetně pokračovali k Edwardově rodině. Prokazovali přitom přirozenou úctu smečky predátorů, která se střetne s větší, neznámou skupinou svého druhu.
Když se přiblížili, viděla jsem, jak se liší od Cullenových. Jejich chůze se podobala chůzi kočičí, drželi tělo tak, jako by soustavně byli připravení se přikrčit a provést výpad. Byli oblečení jako obyčejní výletníci: v džínách a neformálních košilích na knoflíky z těžkých, nepromokavých látek. Oblečení ovšem měli odrbané z častého nošení a byli bosi. Oba muži měli krátce střižené vlasy, ale zářivé oranžové vlasy ženy byly plné listí a smetí z lesa.
Jejich pronikavé oči si opatrně měřily upravenější, městský zjev Carlisleův, kterému po bocích stáli Emmett a Jasper a který rezervovaně udělal pár kroků vpřed, aby je pozdravil. Bez jakékoli zjevné komunikace mezi sebou se všichni napřímili do uvolněnějšího, vzpřímeného postoje.
Muž vpředu byl rozhodně nejkrásnější, jeho pleť měla přes typickou bledost olivový nádech, jeho vlasy byly zářivě černé. Byl střední postavy; s tvrdými svaly, samozřejmě, ale s Emmettovou muskulaturou se nemohl rovnat. Usmíval se uvolněně a odhaloval přitom dvě řady zářivě bílých zubů.
Žena byla divočejší, její oči neklidně těkaly mezi muži, kteří stáli proti ní, a volným seskupením kolem mé osoby; rozcuchané vlasy se jí chvěly v lehkém větříku. Její držení těla bylo jasně kočičí. Ten druhý muž se nenápadně držel za nimi, byl štíhlejší než vůdce, jeho světlé hnědé vlasy a pravidelné rysy nebyly nijak zajímavé. Ale jeho oči, ačkoliv byly naprosto klidné, se jaksi zdály nejostražitější.
Také jejich oči byly jiné. Ne zlaté nebo černé, jak bych čekala, ale temně červené barvy, která byla znepokojivá a zlověstná.
Tmavovlasý muž, stále s úsměvem na rtech, předstoupil před Carlislea.
"Mysleli jsme, že slyšíme hru," řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. "Já jsem Laurent, a tohle jsou Victoria a James." Ukázal na upíry vedle sebe.
"Já jsem Carlisle, tohle je moje rodina. Emmett a Jasper, Rosalie, Esme a Alice, Edward a Bella," ukazoval na nás po skupinkách, schválně nepoutal pozornost k jednotlivcům. Cítila jsem šok, když vyslovil moje jméno.
"Máte místo pro pár dalších hráčů?" zeptal se Laurent společensky.
Carlisle se přizpůsobil Laurentovu přátelskému tónu. "Vlastně jsme zrovna končili. Ale určitě bychom měli zájem někdy příště. Plánujete zůstat v oblasti dlouho?"
"Máme namířeno na sever, ale byli jsme zvědaví, chtěli jsme vědět, kdo je tu poblíž. Už dlouho jsme nepotkali žádnou společnost."
"No, tato oblast je obvykle prázdná kromě nás a příležitostných návštěvníků, jako jste vy."
Napjatá atmosféra se pomalu změnila v uvolněnou konverzaci; předpokládám, že Jasper použil svůj zvláštní dar, aby ovládl situaci.
"Jaké je vaše loviště?" zeptal se Laurent nenuceně.
Carlisle ignoroval předpoklad, který se v té otázce skrýval. "Tady Olympijské pohoří, příležitostně i Coast Ranges. Máme tady blízko trvalé bydliště. Nahoře nedaleko Denali je další trvalé osídlení podobné tomu našemu."
Laurent se zlehka zhoupl na patách.
"Trvalé? Jak se vám to daří?" V jeho hlasu byla upřímná zvědavost.
"Co kdybyste se s námi vrátili k nám domů, abychom si mohli pohodlně popovídat?" pozval je Carlisle. "Je to poněkud dlouhý příběh."
James a Victoria si vyměnili překvapený pohled při zmínce slova "domů", ale Laurent ovládal svůj výraz lépe.
"To zní velmi zajímavě, rádi přijímáme." Jeho úsměv byl dobrácký. "Celou cestu dolů z Ontaria jsme byli na lovu a ještě jsme ani neměli příležitost dát se trochu do pořádku." Jeho oči uznale přejely po Carlisleově uhlazeném vzezření.
"Prosím neurazte se, ale ocenili bychom, kdybyste v této oblasti nelovili. Musíme zůstat nenápadní, chápete," vysvětloval Carlisle.
"Samozřejmě." Laurent přikývl. "Rozhodně nechceme zasahovat do vašeho teritoria. Ostatně kousek od Seattlu jsme se stejně zrovna najedli," zasmál se. Po páteři mi přeběhl mráz.
"Ukážeme vám cestu, jestli chcete běžet s námi - Emmette a Alice, vy můžete jít s Edwardem a Bellou pro džíp," dodal Carlisle nenuceně.
Tři věci jako by se udaly současně, zatímco Carlisle mluvil. Moje vlasy se zvedly s lehkým větříkem, Edward ztuhl, a ten druhý muž, James, najednou zvedl hlavu a měřil si mě, nozdry rozšířené.
Všichni okamžitě znehybněli, když James kolébavě učinil krok vpřed a nahrbil se. Edward vycenil zuby, zaujal obranný postoj a z hrdla se mu vydralo šelmí zavrčení. Vůbec se to nepodobalo hravým zvukům, které jsem od něj slyšela dnes ráno; byl to ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy slyšela, a od kořínků vlasů po paty mi přeběhlo chvění.
"Co je to?" zvolal Laurent s neskrývaným překvapením. Ani James, ani Edward neuvolnili své agresivní postoje. James se zlehka naklonil ke straně a Edward zareagoval úplně stejně.
"Ona je tu s námi." Carlisleovo pevné odmítnutí bylo namířeno k Jamesovi. Laurent asi nezachytil můj pach tak silně jako James, ale z jeho obličeje teď bylo vidět, že mu to došlo.
"Vy jste si přinesli svačinku?" zeptal se a zatvářil se nevěřícně, jak učinil bezděky krok vpřed.
Edward zavrčel ještě hrozivěji, drsně, jeho ret se ohrnul vysoko nad jeho blýskavé, vyceněné zuby. Laurent zase ustoupil zpátky.
"Říkal jsem, že je tu s námi," napomenul ho Carlisle tvrdým hlasem.
"Ale ona je člověk," protestoval Laurent. Ta slova nebyla vůbec agresivní, jenom udivená.
"Ano." Emmett, kterého po Carlisleově boku nešlo přehlédnout, se významně podíval na Jamese. James se pomalu napřímil ze svého nahrbení, ale nespouštěl ze mě oči, nozdry měl stále rozšířené. Edward zůstával přede mnou napjatý jako lev.
Když Laurent promluvil, jeho tón byl uklidňující - snažil se rozptýlit náhlou nepřátelskost. "Zdá se, že se o sobě navzájem máme hodně co učit."
"Je to tak." Carlisleův hlas byl stále chladný.
"Přesto bychom rádi přijali vaše pozvání." Jeho oči šlehly ke mně a zpátky na Carlislea. "A lidské dívce samozřejmě neublížíme. Nebudeme lovit ve vašem revíru, jak jsem řekl."
James pohlédl nevěřícně a s popuzením na Laurenta a vyměnil si další krátký pohled s Victorií, jejíž oči stále nervózně těkaly z obličeje na obličej.
Carlisle si na chviličku měřil Laurentův upřímný výraz, než promluvil. "Ukážeme vám cestu. Jaspere, Rosalie, Esme?" zavolal. Semkli se dohromady, aby na mě nebylo vidět. Alice stála okamžitě vedle mě a Emmett pomalu ustoupil, oči zkřížené s Jamesovými, jak couval k nám.
"Tak jdeme, Bello," Edwardův hlas byl tichý a ponurý.
Celou dobu jsem stála na tom místě, jako kdybych tam zapustila kořeny, byla jsem tak vyděšená, že jsem se nedokázala ani pohnout. Edward mě musel popadnout za loket a ostře mnou škubnout, aby prolomil můj trans. Alice a Emmett se drželi hned za námi, aby mě zakrývali. Klopýtala jsem vedle Edwarda, stále ochromená strachy. Neslyšela jsem, jestli hlavní skupina už odešla. Edwardova netrpělivost byla téměř hmatatelná, jak jsme odcházeli lidskou rychlostí na kraj lesa.
Jakmile jsme byli mezi stromy, Edward si mě přehodil přes rameno, aniž by porušil krok. Chytila jsem se ho co nejpevněji. Vyrazil a ostatní se mu drželi v patách. Držela jsem hlavu skloněnou, ale moje oči, vykulené strachem, se nechtěly zavřít. Ti tři se teď nořili do černého lesa jako přízraky. Pocit veselí, který se Edwarda při běhu obvykle zmocňoval, byl nahrazen zuřivostí, která ho spalovala a poháněla k ještě větší rychlosti. I když mě nesl na zádech, ostatní mu nestačili.
Doběhli jsme k džípu v nemožně krátkém čase a Edward sotva zpomalil, jak mě hodil na zadní sedadlo.
"Připoutej ji," poručil Emmettovi, který vklouzl vedle mě.
Alice už seděla na předním sedadle a Edward startoval motor. Ten naskočil a my jsme prudce couvli a udělali otočku, abychom byli čelem ke klikaté silnici.
Edward bručel něco moc rychle, abych tomu rozuměla, ale hodně to připomínalo chrlení nadávek.
Drkotavá cesta byla tentokrát mnohem horší a v té tmě ještě děsivější. Emmett s Alicí koukali postranními okny ven.
Dojeli jsme na hlavní silnici, a ačkoliv se naše rychlost zvýšila, viděla jsem mnohem lépe, kam jedeme. A měli jsme namířeno na jih, pryč od Forks.
"Kam jedeme?" ptala jsem se.
Nikdo neodpověděl. Nikdo se na mě ani nepodíval.
"Zatraceně, Edwarde! Kam mě to vezeš?"
"Musíme tě dostat pryč odsud - hodně daleko - hned," odpověděl s očima upřenýma na silnici. Tachometr ukazoval sto sedmdesát kilometrů v hodině.
"Otoč to! Musíš mě odvézt domů!" zakřičela jsem. Prala jsem se s tím hloupým upínacím systémem, tahala za popruhy.
"Emmette," řekl Edward výhružně.
A Emmett mi zajistil ruce ve svém ocelovém sevření.
"Ne! Edwarde! Ne, to nemůžeš udělat!"
"Musím, Bello, tak teď prosím tě mlč!"
"Nebudu! Musíš mě odvézt zpátky - Charlie zavolá FBI! Budou vyšetřovat celou tvoji rodinu - Carlislea a Esme! Budou muset odejít, navždycky se skrývat!"
"Uklidni se, Bello." Jeho hlas byl chladný. "To už jsme zažili."
"Ne kvůli mně, to ne! Nezničíš všechno kvůli mně!" Zuřivě jsem se prala, naprosto zbytečně.
"Edwarde, zajeď na stranu." Alice poprvé promluvila.
Střelil po ní tvrdým pohledem a pak zrychlil.
"Edwarde, promluvme si o tom."
"Ty to nechápeš," zařval v pocitu marnosti; nikdy jsem ho takhle neslyšela, ve stísněném prostoru džípu to bylo ohlušující. Tachometr se přiblížil ke sto devadesáti. "On je stopař, Alice, copak jsi to neviděla? Je to stopař!"
Cítila jsem, jak Emmett vedle mě ztuhl, a přemítala, proč na to slovo tak zareagoval. Pro ně tři znamenalo něco víc, než to znamenalo pro mě; chtěla jsem to pochopit, ale neměla jsem příležitost se zeptat.
"Zajeď na stranu, Edwarde." Alicin hlas byl mírný, ale ozýval se v něm tón autority, který jsem nikdy předtím neslyšela.
Tachometr se posunul nepatrně přes sto devadesát.
"Udělej to, Edwarde."
"Poslouchej mě, Alice. Já jsem mu viděl do hlavy. Stopování je jeho vášeň, jeho posedlost - a on ji chce, Alice - ji, obzvlášť. Začne lovit dnes večer."
"Neví, kde -"
Přerušil ji. "Jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než ve městě narazí na její pach? Jeho plán byl hotový, ještě než ta slova zazněla z Laurentových úst."
Zalapala jsem po dechu, protože jsem věděla, kam ho můj pach zavede. "Charlie! Nemůžeš ho tam nechat! Nemůžeš ho nechat!" Mlátila jsem do pásů.
"Má pravdu," řekla Alice.
Auto trochu zpomalilo.
"Jenom si na chvilku přehlédněme naše možnosti," přemlouvala ho Alice.
Auto znovu zpomalilo, zřetelněji, a pak jsme najednou s kvílením zastavili na krajnici. Vylítla jsem v popruzích a s plesknutím dopadla zpátky do sedadla.
 


Anketa

Klikni a dozvíš se, kolik let ještě budeš žít :-D

Budeš žít...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.